Koncem března jsme si vyšetřili několik dnů a vydali se na třídenní potápěčskou výpravu do Kanady, do Britské Kolumbie. Jeli jsme tam autem celý den, nejprve přes celý stát Washington na sever, potom kousek Kanadou do přístavu Tsawwassen, kde jsme naložili auto na rychlý trajekt na Vancouver Island přes průliv Strait of Georgia. Za dvě hodiny jsme byli ve městě Nanaimo, odkud jsme vyplouvali.

Našli jsme 16 metrů dlouhou motorovou loď Mamro připoutanou u mola, a jelikož jsme přijeli první, dostali jsme vybrat, kde chceme spát. Dvě palandy byly přímo na kapitánském můstku, což se nám moc líbilo, tak jsme si je vybrali. Než jsme se nastěhovali a složili naši potápěčskou výstroj na menší motorový člun, který se bude používat jako exkurzní plavidlo na potápění, dorazili i ostatní členové výpravy a zbytek posádky. Bylo nás na lodi celkem deset - sedm potápěčů z Portlandu, kapitán/kuchař Al, kormidelník/ponormistr/řidič člunu Myles a čtrnáctiletá kapitánova dcera Kelly, která pomáhala tátovi vařit. Bylo to na tak malé lodi docela těsné, ale když jsme se rozptýlili z hlavní paluby do podpalubí a na horní palubu, tak bylo prostoru dost.

To už bylo pozdě večer, tak jsme první noc strávili v přístavu a vypluli druhý den brzy ráno. Zastavili jsme u plovoucí benzinové pumpy načerpat palivo na celé tři dny. Museli jsme honit velkého psa majitele pumpy z lodi, protože si zřejmě myslel, že se může jen tak přidat k výpravě. Pak jsme zamířili k ostrovu Snake Island v průlivu Strait of Georgia, kde byl naplánován první ponor na vraku HMCS Saskatchewan, 110 metrů dlouhém torpedoborci kanadských námořních sil Jejího Veličenstva. Saskatchewan byl loni vyřazen z flotily a slavnostně potopen u Snake Island, aby sloužil jako umělý útes pro podmořské živočichy a atrakce pro potapěče.

Zakotvili jsme poblíž, oblékli skafandry a na člunu odpluli k vraku. Než jsme si s Olgou stačili nasadit dýchací přístroj, ploutve, masku, kuklu, rukavice, opasek s 11 kilogramy olověnných závaží, další dvě kila na kotníky (abychom se nepřevraceli vzhůru nohama) a vzali podmořské světlomety, byli jsme na místě. Ostatní potápěči ještě nebyli připraveni, tak jsme byli my dva první tým, který šel pod vodu. To se stalo tradicí po celou cestu, a taky dobře, protože my dva močáci jsme tam byli většinou nejdéle, tak na nás aspoň nemuseli tak dlouho čekat. Konečně zase pod vodu! Už jsme se nemohli dočkat.

Viditelnost byla v horních deseti metrech velmi špatná, poněvadž v těch dnech přišla vlna prudce rozmnoženého planktonu, tak jsme hned rozsvítili světlomety, což obvykle musíme udělat až hlouběji. Vrak spočívá ve 40 metrech hloubky, ale je tak veliký, že horní pozorovací plošina je jen v deseti metrech. Na tu jsme taky narazili nejdříve. Pokračujeme hloub, tu prozkoumáme později, domluvili jsme se s Olgou několika smluvenými gesty.

Správný ponor vypadá tak, že se co nejrychleji potopí do největší plánované hloubky, a pak se pomalu postupuje nahoru. Takovýto profil umožňuje nejdelší dobu pod vodou s nejnižším rizikem dekompresních problémů. To je ale jen obecné pravidlo, přesné údaje kalkuluje ponorný počítač, který máme každý připojen k dýchacímu přístroji na zádech, a který přesně sleduje zásobu vzduchu, hloubku, čas, teplotu, náš rytmus dýchání a každou sekundu nám posílá občerstvené údaje po radiových vlnách na display na zápěstí. Podle toho víme, kdy musíme vystoupit do menší hloubky a kdy musíme z vody ven. Podobný systém používají astronauti při výstupu do vesmíru.

Sestoupili jsme až k boku lodi, ve kterém byly vyřezány velké díry, umožňující potopení lodi a taky aby potápěči viděli dovnitř. Počítač nám ukazoval 32 metrů a jen 8 minut bezpečného času v této hloubce. Jelikož jsme chtěli zůstat pod vodou déle, vystoupili jsme asi o deset metrů výše na hlavní palubu. Prozkoumali jsme přední část lodi, kapitánský můstek a vrátili se zpět k pozorovací plošině. Tam jsme potkali další potápěče z naší výpravy. Překvapilo nás, jak bylo kolem vraku málo života. Vraky, které jsme navštívili dříve a které byly pod vodou mnoho let, byly zcela pokryty živočichy, že ani nebylo z lodi nic vidět. Inu, rok pod vodou nestačí, za dva tři roky to tu bude taky takové. Ale úplně bez života to přece není! Tisíce maličkých štíhlých rybek - mořských jehel se vznášelo opodál a starý bručoun cabezon (ryba podobná sumci) se usadil na okraji horní plošiny a pozoroval nás vykulenýma očima. To už ale byl čas jít nahoru, jsme tu skoro hodinu! Ještě bezpečnostní dekompresní zastávka v pěti metrech na pět minut a pak na hladinu. Myles v člunu byl hned u nás. Na hladině vidí naše bublinky, tak stále ví, kde kdo je. Většina ostatních už byla v člunu, tak zpátky k Mamru, kde jsme stáhli skafandry a kapitán Al nás přivítal hrncem horkého kakaa. To bylo báječné! Cucali jsme kakao a snažili se rozehřát, když jsme uslyšeli rachot zvedané kotvy. Vzhůru na nové místo! Na další ponor! Jaké dobrodružství nás tam asi očekává? Co nového uvidíme?

Když se loď dala do pohybu, tak jsem to samozřejmě nevydržel a přesunul se na můstek, kde Myles stál u kormidelního kola a Al mu ukazoval, kudy má jet, aby se vyhnul nebezpečným mělčinám a potopeným skaliskům.

A dobře činil! Na zapnuté námořní vysílačce se právě ozvalo tísňové volání kanadské pobřežní službě: „Tady jachta Sundancer, uvázli jsme na skalisku poblíž ostrovů Winchelsea, 49° 17' 30" sever, 124° 4' 0" západ, přepínám“.

„Sundancere, tady pobřežní služba Vancouver, jste v bezprostředním nebezpečí potopení? Přepínám.“

„Nikoliv, Vancouvere, jenom jsme uvízli, nemůžeme ani kupředu, ani zpět. Právě k nám připlul rybářský člun a snaží se nám pomoci. Přepínám.“

„Oukej, Sundancere, přejděte na frekvenci 6.“

Náš kapitán se usmíval pod vousy a ukazoval nám na námořní mapě, kde uvízli. My jsme ještě chvíli pobyli na můstku a okukovali přístroje. Mamro je malá, ale dobře vybavená loď, má autopilot, radar, tři vysílačky, radiový a satelitový navigační systém, generátor na síťové napětí, dva záchody, sprchu, mrazák, sušičku na prádlo (to kdyby někomu teklo do skafandru), televizi, video a na horní palubě dokonce plynový grill!

To už jsme se ale blížili k našemu dalšímu cíli a byl čas se jít znovu navlékat do skafandru. Tento ponor byl u mysu Neck na Vancouver Island. Několik divoce vypadajících skalisek slibovalo zajímavou podmořskou scenerii. Zakotvili jsme uprostřed skupiny velkých lvounů, kteří honili herinky, jeden druhého, cákali ploutvemi a vůbec si užívali. Kdyby tak k nám jeden připlul pod hladinou, zatoužil jsem. A zas Olga a já první do vody, dolů skrz mléčnou vrstvu planktonu na šikmé kamenité dno. Tady už bylo živěji než ráno na vraku. Černožluté rockfish (kameňáci, ryby podobné kapru) bránily svá teritoria a pózovaly s roztaženými hřbetními ploutvemi, velcí šedí tmavě tečkovaní lingcodi (štice podobní dravci) odpočívali na kamenech, pestrobarevní vodní slimáci se živili na řasách a purpuroví mořští ježci s dlouhými ostny zvaní mořští uličníci si vybrušovali důlky v měkké skále. Mořské sasanky graciezně vlnily chapadly a zachycovaly plankton a veliké mořské hvězdice se pomalu šinuly po dně. Tolik života, tolik nádhery! Jaké štěstí, že se sem můžeme podívat.

V tom se mi v koutku oka mihl stín. Otočil jsem hlavu - lvoun! Než jsem ho ale stačil ukázat Olze, zmizel v temnotě.

To už byl čas se vynořit. Viditelnost se snad v horní vrstvě ještě zhoršila, museli jsme si dát zápěstí těsně k masce, abychom viděli na display, jak jsme hluboko a jak rychle se vynořujeme (nesmí se rychleji než deset metrů za minutu). Na hladině jsme se rozhlédli a člun byl až v dálce, někdo jiný tam vylézal z vody. Poblíž nás plaval veliký lvoun, který k nám hned zamířil a hlasitě funěl. Cestou si to však rozmyslel a potopil se. Napůl jsme čekali, že se k nám přikrade pod hladinou a začne nás tahat za ploutve, což lvouni někdy dělají. Ale to už tu byl člun, tak rychle zpátky na palubu a k obědu!

Po pozdním, ale vydatném obědě jsme se vydali na poslední ponor dne k mysu Orlebar. Měl to být tzv. drift ponor, tedy ponor, při kterém se necháme unášet proudem. Mořské proudy způsobené přílivem a odlivem jsou v Britské Kolumbii nejsilnější na světě, dosahují v některých úžinách rychlosti až dvacet uzlů (37 km/hod). V průběhu dne pak zpomalují na nulu a pak se zase pomalu zrychlují v opačném směru. Tyto oblasti s rychlými proudy jsou neuvěřitelně bohaté na život, ale musí se v nich potápět buď v období minimálního proudu nebo s člunem, který vás vyloví, když vás to odnese.

U mysu Orlebar je svislá podmořská stěna, velmi vhodná k potápění na drift. Člun nás vysadil severně od této stěny a proud nás měl zanést na jih. Neměli jsme ale štěstí. Jakmile jsme se ponořili ke dnu, tak jsem ztratil podmořský kompas - vyvlékl se mi z karabinky na skafandru. Začali jsme systematicky pročesávat dno a konečně asi za čtvrt hodiny jsem ho našel pod chaluhou. Vydali jsme se tedy ke stěně, ale když jsme k ní dorazili, ukázalo se, že proud podle ní nejde podle předpovědi na jih, ale na sever. Plavali jsme tedy chvíli podél stěny, prohlédli si obrovskou sudovou houbu, kterou jsme viděli poprvé, ale byla to proti proudu dřina, tak jsme ponor ukončili.

Na lodi už nás čekali Al a Kelly s večeří. Na to, že na vaření byl jen maličký prostor, tak vytvářeli báječné věci. A ještě zvládali jídlo vegetariánsky modifikovat pro nás dva nemasožrouty.

Na noc jsme zakotvili v zátoce Silva, dobře chráněné proti větru. Al nám pustil podmořské video, které natočil v jiné oblasti Britské Kolumbie a když jsme mu dali láhev whisky, kterou mu naše skupina přivezla z Portlandu jako tuzér (alkohol je v Kanadě mnohem dražší než v USA), tak si s Mylesem nalili a diskutovali o hokeji až do noci. Na mě a Olgu se dívali úkosem a říkali: „Ten Hašek, ten nám to dal!“ Nám se ale už klížily oči, tak jsme je opustili, zalezli na palandy na můstku a usnuli jako zabití.

Ráno jsme se probrali, když nastartovaly motory. Myles už stál u kormidla, a zatímco Al dělal lívance k snídani, přesunuli jsme se k ústí průlivu Gabriola, kde jsme měli dělat první ponor u mysu Josef. Gabriola je jedna z oblastí, kde proudy jsou velmi rychlé, tak jsme spěchali, abychom nepromeškali správný čas. A i tak, proud se nikdy úplně nezastaví, jen zpomalí a pak začne téct opačným směrem. Já a Olga jsme měli dělat pokusné králíky, tak jsme se první překotili pozadu do vody z jedoucího člunu. Proud se zdál zvládnutelný, tak jsme signalizovali ostatním, že to půjde.

Pod vodou to bylo jako v pohádce. Podmořské útesy, stěny a jeskyňky zcela pokryté miliony maličkých sasanek a jiných bezobratlých živočichů všech možných i nemožných tvarů a barev. O co tu byla zvířátka menších rozměrů, aby je silný proud neodtrhl od skály, o to jich tu bylo víc. A těch ryb! Lingcodi, rockfish, greenlings (zeleňáci) a veliká hejna stříbrných mořských bělic všude kolem nás. Zvědavé běličky plavaly až k nám a skoro na sebe nechaly sáhnout. Pomalu jsme se vznášeli podél té krásy a ani jsme nemohli věřit, že už je čas jít nahoru.

Další místo se jmenovalo Valhalla Wall. Tentokrát s námi šel na člun i Al. Jsou tam prý wolf eels (vlčí úhoři), tak abychom šli na správné místo a našli je. Wolf eels jsou oblíbená potápěčská kratochvíle. Jsou to asi dvoumetrové šedé hadovité ryby, podobné murénám. Obyčejně jen vykukují z puklin ve skále, ale snadno se ochočí a vyplavou ven k potápěčům a nechají se krmit a drbat na zádech. Žerou mořské uličníky, kraby a mušle. My je nekrmíme, protože nepovažujeme za správné zbytečně zasahovat do přirozené rovnováhy podmořského ekosystému, ale rádi se s nimi potkáme. Na tomto ponoru jsme je však nehledali, poněvadž jsme si vypůjčili podmořskou kameru a poprvé zkoušeli dělat snímky pod vodou. Bylo to obtížnější, než jsme mysleli. S maskou se špatně kouká do hledáčku, světlo je tam mizerné a navíc byl tak silný proud, že jsme měli co dělat se udržet na jednom místě. Nakonec z celého filmu vyšly jen tři fotky, jedna z nich ale byla ryba, zvaná ronquil severní, celkem vzácná, před tím jsme ji ještě neviděli. Alespoň něco. No co, Jacques Cousteau se to taky nenaučil za den.

Když jsme se vrátili na loď, byli jsme už tak unavení, že jsme následující ponor vypustili, okulili se na palandu a usnuli. K večeru jsme se probrali, osprchovali, najedli a byli připraveni jít na noční ponor. Já jsem se zvláště těšil, protože v noci je větší šance se potkat s obrovskou pacifickou chobotnicí, které v Britské Kolumbii dosahují opravdu neobyčejných rozměrů. My jsme je už viděli u nás, ale buď zalezlé ve svém skalním doupěti, nebo venku, ale menší. Tady by mohly mít rozpětí chapadel až tři metry! Štěstí nám nepřálo, našli jsme sice několik doupat, ale nikdo nebyl doma. Viděli jsme však alespoň krásně světélkující plankton.

A pak už na palandu a je tu poslední den. Ranní ponor v úžině Dodd byl podobný jako průliv Gabriola den předtím, plný života. Na poslední ponor jsme se vrátili k Snake Island, kde je kolonie tuleňů. Chtěli jsme se pokusit s nimi plavat pod vodou. Překlopili jsme se do vody u ústí mělkého písčitého průlivu mezi rozeklanými skalisky a ostrovem samým. Ze skalisek nás už okukovalo několik fousatých čumáků s velikýma tmavýma očima jako pejskové. Ponořili jsme se a čekali. Dlouho se nic nedělo, tak jsme začali pomalu plavat. Najednou se před námi objevilo strakaté torpédo a pokukovalo na nás psíma očima! Konečně! A pak druhý. A za chvíli třetí. Pak jsme narazili na dva, kteří si spolu hráli pod vodou. Nevypadalo, že by se nás báli, ale drželi se od nás alespoň na dva tři metry. Napočítali jsme, že jsme jich jistě viděli alespoň dvanáct.

Když jsme se jich konečně nasytili, tak jsme se vynořili na hladinu a člun nikde. Navíc moře se znatelně rozbouřilo. Konečně jsme člun objevili na druhém konci ostrova. Myles stál na přídi a rozhlížel se. Mávali jsme na něj, on nás uviděl a ve chvilce byl u nás: „Já jsem ve vlnách ztratil vaše bubliny, tak jsem nevěděl, kde jste. Ostatní už byli zpátky, byla jim zima, tak jsem je odvezl na loď a teď jsem se pro vás vrátil,“ vysvětloval. Podíval jsem se na display - byli jsme ve vodě skoro dvě hodiny! „To bylo báječné zakončení výpravy,“ libovali jsme si.

Zbytek účastníků jsme už, jako obvykle, nalezli u talíře, tentokrát s pizzou. Trochu jsme jim s ní pomohli, a už jsme vplouvali do přístavu. Čas rozloučit se. Zapakovali jsme výstroj, naložili do auta a rychle na trajekt, na hranice a domů. Na tak zdařilou výpravu budeme dlouho vzpomínat a doufáme, že se do nádherných vod Britské Kolumbie zase podíváme.