Po třech měsících nepřetržitých oregonských dešťů jsme se rozhodli alespoň na čas uprchnout někam, kde je sucho. Na Grand Canyonu jsme nikdy nebyli. Na naší minulé cestě do Arizony jsme jej vynechali, protože si zaslouží samostatnou návštěvu. Únor se jevil jako vhodná doba, poněvadž to je mimo hlavní sezónu. Bojovat s davy turistů je to poslední, co bychom potřebovali. Strávili jsme nějaký čas zjišťováním informací na Internetu, zakoupili jsme elektronické topografické mapy pro náš satelitový navigátor a zjistili, jaké povolení potřebujeme k několikadennímu sestupu do nitra kaňonu. Nafaxovali jsme žádost o povolení parkové službě bez velkých nadějí na kladné vyřízení, neboť jsme tušili, že o povolení je velký zájem. Kupodivu, za necelé dva týdny naše povolení přišlo na přesně tu dobu a trasu, o kterou jsme žádali, a ještě s informačním videem. Nebylo to ovšem zadarmo, poplatek za táboření v divočině se vyžaduje do všech národních parků. Proto se jim většinou vyhýbáme, ale Grand Canyon je tak velká věc, že jsme ani moc nebrblali, a těch 44 dolarů na čtyři dny zaplatili.

Zapakovali jsme vozidlo, do nosiče na střeše jsme uložili batohy, boty a další výstroj, do auta spacáky, dehydrované potraviny, vodu a ráno vyrazili na 2100 km dlouhou cestu do Arizony. Počítali jsme, že nám cesta zabere tři dny, když se nebudeme moc nikde zdržovat. Ačkoli jsme měli v úmyslu většinu pobytu spát v autě (nebo ve stanu v divočině), na cestě jsme chtěli použít služeb Motelů 6. To je síť motelů podél dálnic, zvláště v západních státech unie, které mají malé čisté pokojíky s jednou či dvěma postelemi, televizí a sprchou, a to vše pro dvě osoby za 35-45 dolarů za noc. Většina ostatních hotelů stojí dvakrát či třikrát tolik, aniž by poskytovaly o moc víc. Kromě prestiže ovšem. Většina mohovitějších Američanů nad Motelem 6 ohrnuje nos, nocují v nich hlavně řidiči dálkových kamionů, chudší lidé a důchodci. A my, neboť se jim na prestiž můžeme vybodnout. Dá se občas sehnat i levnější ubytování v nezávislých motelech, ale kvalita je nevyrovnaná a musí se do každého vlézt a ptát na cenu. Motel 6 poskytuje knížečku, kde jsou popsány všechny motely v jejich síti, i s cenami a mapkami, jak je nalézt.

Vyrazili jsme na východ po mezistátní dálnici číslo 84 na Idaho, Utah a pak po patnáctce dolů do Arizony. Chtěli jsme první den přejet Oregon a nocovat v Idahu, v Boise nebo ještě lépe v Twin Falls, nebylo nám však dáno. Za Pendletonem, v podhůří oregonských Blue Mountains, byla dálnice zahrazena, dlouhá řada vozidel a muž v oranžové vestě do každého vozidla promluvil, někoho pustil, a někoho poslal na výjezd. Začali jsme plánovat objížďku na mapě, což v té oblasti znamenalo alespoň dvě stě kilometrů po okreskách horami, ale když jsme k němu dojeli, vysílačka za pasem mu něco zachrchlala a on řekl: „Dálnice je otevřena!“ Klika! Začali jsme tedy stoupat do hor a po chvíli jsme pochopili, proč byla zavřená. Zmrzlý sníh po celých padesát kilometrů přes hřeben. To ovšem nebránilo kamionům, obvykle s dvěma přívěsy, předjíždět nás z kopce jako zběsilí a střílet na nás štěrkové projektily od pneumatik. Inu, jsou placení od míle.

Byli jsme rádi, když jsme nakonec hory přejeli a přenocovali v městečku Ontario na hranici Oregonu s Idahem. Byla už tma a peská zima, tak jsme zalezli do pokoje, ohřáli plechovku bobů k večeři, uvařili čaj a spát.

Druhý den jsme začali časně. Na oběd jsme zastavili ve státním parku s výhledem na rokli řeky Snake, uvařili thajské nudle, snědli chleba se sýrem a dál. Většina cesty byla nyní v nadmořské výšce alespoň 1700 m, s průsmyky okolo 2100 m. Byli jsme v oblasti zvané Great Basin, pouštní a polopouštní náhorní plošině velké zhruba jako Francie, s horami všude kolem. Přejeli jsme horský hřeben do Utahu, pak přes Salt Lake City a den jsme ukončili v Motelu 6 v městečku Nephi ve středním Utahu. Bylo tam docela pěkně, pohoří Wasatch Range se vypínalo na východ a nekonečná poušť s šalvějovými keříky na západ k Nevadě. My už se však těšili na zítra do Arizony.

U indiánů kmene Navajo

Ráno, třetí den naší cesty, se krajina podél cesty začala měnit. Tráva a šalvěje řídly a začaly se objevovat barevné skály a zajímavé geologické formace. Sjeli jsme z dálnice a za městem Kanab jsme přejeli do Arizony. Vystoupali jsme na Kaibab Plateau, náhorní planinu přes 2100 m vysokou. V Oregonu by v takové výšce nic nerostlo, tady jsme však projížděli statným borovým lesem. Minuli jsme odbočku na severní okraj Grand Canyonu, která je otevřena jen v létě. V zimě je tam přístup jen pěšky nebo na lyžích. Při sjezdu s Kaibab Plateau jsme spatřili Vermilion Cliffs, purpurový skalní útes 900 m vysoký a 40 km dlouhý. Tato oblast by stála za samostatnou výpravu, útes a přilehlá rozsáhlá divočina je na pohled úchvatná, poměrně nezkažená a málo navštěvovaná. Nedávno zde vypustili několik kalifornských kondorů. Kalifornský kondor je jeden z nejohroženějších druhů na světě. Existuje jen několik málo jedinců v zajetí a toto je pokus je znovu uvést do přírody. Problémem je ztráta vhodného prostředí a nedostatek přirozeného strachu z lidí. Držíme jim palce.

Projeli jsme podél úpatí útesu a za chvilku jsme přejížděli Navajo Bridge, most přes řeku Colorado. To samé Colorado, které o nějakých sto kilometrů dál protéká Grand Canyonem. Na druhém břehu již byla indiánská rezervace kmene Navajo (čti Navaho).

Kmen Navajo je nejpočetnější indiánský kmen v Severní Americe, rezervace zabírá 64000 km2, tedy skoro jako Česká republika. Tady ovšem podobnost končí. Rezervace je téměř úplná poušť, jen sem tam keřík nebo řídká travička, kaktusy, opuncie, aloe, yuka a skály všech barev a tvarů. Mezi tím malé skromné prefabrikované domky, všechny stejné, občas koník nebo pár kraviček. Moc dobře se jim nevede, navzdory tomu, že indiáni žijící na rezervaci neplatí federální daně a mají mnoho pomocných programů. Žijí většinou z těžby nerostů, turistického ruchu a prodeje uměleckých předmětů. Navajové jsou proslulí tkaním tapiserií a koberců. Problémů mají spousty - naprostá odlehlost rezervace a nedostatek uplatnění, rozšířený alkoholismus, nezaměstnanost. Mívám nedobrý pocit, že vlastně přispíváme k tomu problému, že jsme se před čtrnácti lety připojili k těm lumpům, kteří je vraždili a ukradli jim zem. Říkám si sice, že těmhle nikdo nic neukradl, jen jejich předkům, kteří už jsou mrtví stovky let, a že oni indiáni taky nebyli žádní svatouškové a vraždili se navzájem dávno před příchodem bílých bratrů, ale moc to nepomáhá. Tihle nevypadali, že by nám to měli za zlé, chovali se k nám vždycky pěkně.

Dorazili jsme do vesničky Cameron, hlásající, že je brána do Grand Canyonu. Byla tam benzínová pumpa, hezký motel, galerie s tapiseriemi a restaurace. Ze zkušenosti jsme předpokládali, že motel bude drahý, jak je na rezervacích zvykem. Olga se šla zeptat a skutečně, 60 dolarů za noc v pokoji s jednou postelí. To se nám zdálo příliš, tak jsme se rozhodli pokračovat 80 km do Flagstaffu, ven z rezervace. Po pár kilometrech se však objevil další motel, Anasazi Inn. Šel jsem se zeptat na cenu - 32 dolarů. Naše kategorie! Zůstali jsme, pokoj byl docela pěkný, s portréty Indiánů na zdech. Anasazi je jméno vyhynulého indiánského kmene, předků kmene Navajo. Jako obvykle jsme si po cikánském způsobu uvařili na plynovém vařiči na pokoji a těšili se na zítřek. Už jsme byli skoro u cíle.

Ráno jsme měli před sebou posledních 60 km k východní bráně národního parku. Projížděli jsme hezkou krajinou a nabírali nadmořskou výšku. Na ceduli byla frekvence parkové informační rozhlasové stanice, tak jsme ji naladili a zjistili, že vstupné za vozidlo je 20 dolarů na týden. Vzhledem k tomu, že jsme tam chtěli být déle než týden, rozhodli jsme se koupit roční vstupenku do všech parků v USA za 50 dolarů. Když jsme čekali, než nám ji ranger vystaví, všimli jsme si vyvěšených včerejších minimálních teplot v parku: minus 17 °C na okraji, 0 °C dole. To nám vzalo všechnu chuť do spaní v autě. Ještě že jdeme zítra dolů, ta nula vypadá snesitelněji. Naštěstí jsme věděli o motelu v parku, zvaném Seven Mile Lodge, který nebere rezervace předem, a stojí jen 45 dolarů na noc. Všechno ostatní ubytování v parku je velmi drahé a zamluvené týdny a měsíce dopředu.

Národní park Grand Canyon

Rozjeli jsme se parkem. Krajina byla podobná jako Kaibab Plateau včera - borový les v nadmořské výšce 2100 m. Zastavili jsme na první odbočce a poprvé spatřili cíl naší cesty. Grand Canyon! Ačkoliv jsme jej viděli mnohokrát na fotografiích a videu, skutečnost byla mnohem mocnější. Nedozírnost toho, co jsme spatřili, se nedá věrohodně reprodukovat. Trvalo nám nějaký čas, než jsme začali rozeznávat, co je protější stěna kaňonu 16 km daleko a co jsou samostatné útvary, zvané chrámy, uvnitř. Pokoušeli jsme se naplánovat, kudy by se tam dalo slézt, a usoudili jsme, že to prostě nejde. Relativně pozvolně se schylující geologické vrstvy se střídaly s vertikálními stěnami několik set metrů vysokými. No, zítra uvidíme, někudy to jít musí.

Dolů na dno kaňonu k řece Colorado vede několik pěších stezek, dvě jsou dokonce užívány pro jízdu na mulách. Ty jsou v nejnavštěvovanější oblasti, zvané Corridor. Tam je u řeky historická usedlost Phantom Ranch, dnes sloužící jako ubytovna a jídelna pro turisty. Ostatní oblasti jsou divočina.

Naše povolení bylo do západní oblasti kaňonu. První den jsme měli sejít Hermit Trail (Poustevnickou stezku) až k řece Colorado. Vzdálenost 14 km, výškový rozdíl 1300 m. Řečeným poustevníkem byl někdejší francouzsko-kanadský prospektor Louis Boucher, který měl v té oblasti kdysi chatu a těžil měď. Jeli jsme se podívat na začátek té stezky, abychom věděli, co nás zítra čeká. Projeli jsme parkovou vesničku, kde jsou hotely, tábořiště, železniční stanice a administrativní budovy a dojeli na Hermit's Rest, asi 50 km od východní brány. Šli jsme jen tak v pantoflích prozkoumat začátek stezky. Byla příkrá, kamenitá, ale dobře schůdná. Na parkovišti seděli v autě dva lidé. Dali se s námi do řeči a žertovali, že si mysleli, že jdeme dolů k řece. Říkali jsme, že až zítra. Oni se zhrozili a začali nás zrazovat, ať tam nechodíme. Říkali, že to ráno zkusili, ale po dvou hodinách se vrátili. Je to prý strašně nebezpečná a neschůdná stezka. Tvrdili, že chodí do přírody celý život a něco takového nikdy nezažili. To se však neshodovalo s žádnou informací, kterou jsme měli, ale poděkovali jsme za varování a odjeli najít Seven Mile Lodge. Museli jsme se připravit na zítřek.

Motel měl volno, tak jsme se zabydleli, spakovali batohy na zítra a rozhodli si dát poslední večer v civilizaci vydatné jídlo v místním pizza-buffetu. Pizza za mnoho nestála, ale snědli jsme ji, protože jsme byli už několik dní na bobech a nudlích a změna byla vítána. Jako vegetariáni máme v divočině problémy nabrat dostatek kalorií. Při alpinistice potřebujeme alespoň dvakrát tolik než obvyklých 2500 kcal, které jsou víc než dost když sedíme doma na zadnici u počítače. Většina dehydrovaných vegetariánských jídel vhodných do batohu je nízkokalorických, tak to musíme dohánět sýrem, chlebem, čokoládou a gumovými medvídky.

Poustevníkova stezka

Ráno jsme se probudili v pět hodin, rychle uvařili čaj a na cestu. Venku mrzlo, jen praštělo. Byli jsme rádi, že jsme nespali v autě. Zaparkovali jsme na Hermit's Rest, nazuli pohorky, batoh na záda, lyžařské hůlky do rukou a jde se. Hůlky si nemůžeme vynachválit. Musíme sice vyslechnout poznámky od amatérů, jestli prý jdeme lyžovat, ale s pětadvacetikilovým batohem na zádech opravdu pomáhají rovnováze a uleví kolenům, zvláště z kopce. Tady na kamenité a příkré Hermit Trail jsme byli opravdu rádi, že je máme.

V Grand Canyonu se postup na trase sleduje nejenom pomocí výšky a vzdálenosti, jako na horách, ale též podle geologických vrstev, kterými se prochází. My jsme je studovali teoreticky už doma, a tady jsme se je snažili rozeznávat, jak jsme postupovali dolů. Nejprve skrze světlá skaliska vápence Kaibab, pak tmavší formace Toroweap a žlutý útes pískovce Coconino. Šlo se nám pěkně, za chvilku cesta zmírnila a už jsme byli v břidlici Hermit, mezi roztomilými keříky a zakrslými borovičkami. Na protější stěně údolí jsme sledovali, jak jsme hluboko. Nebyli jsme ještě ani ve třetině, ale šlo to docela dobře. Sešli jsme další příkřejší sekci a už jsme byli v červenohnědé formaci Supai a před námi se objevil kamenný přístřešek. Pramen Santa Maria. Malý pramínek vytékal trubičkou ze skály. My jsme měli vody dost, každý jsme nesli tři litry, tak jsme jen snědli kus chleba se sýrem, pár lentilků a gumových medvídků a šli jsme dál.

Stezka přestala klesat a vinula se po samém okraji útesu. Teď se skutečně místy šlo jenom krůček od propasti. Na několika místech byla stezka přerušena skalním sesuvem, který se musel přelézt a na druhé straně najít pokračování trasy. Museli jsme dávat pozor, ale nikde to nebylo nezvládnutelné, ani s těžkým batohem na zádech. Pro všechny případy jsme nesli provaz, abychom si mohli batohy spustit a sešplhat bez nich přes obtížná místa. Nebylo toho ale třeba. Už jsme museli být mnohem dál, než ti dva, co nás včera nahoře strašili. Byli asi, jak se tu u nás říká, plni horkého vzduchu.

Já jsem se trochu obával sestupu příští vrstvou, zvanou Redwall (Rudá zeď), která dělala čest svému jménu. Byla to několik set metrů vysoká svislá stěna, která se jevila jako nepřekonatelná bariéra. Měli jsme jí sestoupit v oblasti s působivým jménem Cathedral Stairs (Schody do katedrály), která na mapě vypadala pekelně prudká. Byli jsme v Supai už pěkně dlouho a stezka pořád neklesala. Čekal jsem, že Redwall už bude za každým krokem. Vytáhli jsme mapu a satelitový navigátor, určili zeměpisnou polohu a s překvapením zjistili, že máme ještě alespoň dva kilometry skrz Supai před sebou. Přidali jsme tedy do kroku.

Stezka se poněkud zhoršila, skalní sesuvy byly větší a obtížněji zdolatelné a cesta za nimi hůře znatelná. Potkali jsme dva mladé lidi, jdoucí nahoru. Bylo už k polednímu a oni vypadali dost unaveně. Říkal jsem si, že je ještě čeká pěkná túra a je už dost pozdě, aby byli teprve tady. My už jsme sami začínali být taky trochu unavení. Konečně jsme vyšli na malý vršek a za ním stezka začala prudce klesat. Cathedral Stairs! Zastavili jsme, najedli se a rozhodli se zde schovat mačky, které jsme nesli na doporučení rangerů. Stezky prý jsou v horní části namrzlé a bez maček nebezpečné. Hermit Trail ale zatím namrzlá nebyla, a už asi tady dole nebude. Schovali jsme tedy mačky za kámen, na zpáteční cestě si je vyzvedneme.

Pustili jsme se do sestupu přes Redwall. K naší úlevě byla zde stezka sice příkrá, ale v dobrém stavu a tak jsme Schody do katedrály seběhli za chvilku. Teď jsme již viděli Tonto Plateau - téměř rovnou plošinu, která odděluje horní, širokou část kaňonu od úzké vnitřní rokle řeky Colorado. Trvalo nám ale ještě dost dlouho, než jsme tam dospěli dlouhými serpentinami přes vápenec Muav. Konečně! Teď už máme nejhorší za sebou!

Tonto je složeno povětšinou z břidlice Bright Angel (Zářivý anděl), porostlé vegetací typickou pro Sonorskou poušť - kaktusy, yukou, aloe, keři palo verde a podobnou pichlavinou. Tady Hermit Trail oficiálně skončila a spojila se s Tonto Trail, která vede po Tonto Plateau podélně. Po ní jsme měli jít asi kilometr na západ a narazit na historickou trasu k řece podle potoka Hermit Creek. Trasu jsme našli a pustili se po ní, snažíce se nemyslet na to, že máme ještě dva a půl kilometru před sebou. Cesta vedla nádhernou roklinou, ale my už krásu nevnímali. Upírali jsme jen oči před sebe do dálky, kde jsme tušili řeku a konec našich útrap. Batohy nám ztěžkly, popruhy tlačily, nohy bolely, ve spáncích bušilo. Klopýtali jsme přes kameny, překročili z jedné strany potoka na druhou snad stokrát, stezka se ztrácela, chvíli jsme šli potokem, pak se zase objevila a nutila nás vylézt z koryta na břeh, prodírat se trním a brodit pískem. Nemělo to konce. Konečně, za další zátočinou, slyšíme hluk. Peřeje! Řeka! Jsme tam!

Colorado nás přivítalo několika pěknými místy k táboření, s výhledem na Hermit Rapids (Poustevníkovy peřeje). Bylo už pozdě, tak jsme rychle postavili stan, uvařili večeři, vlastně dvě, protože jsme objevili, že jedna „večeře“ byla vlastně jen polévka, vážila mrcha alespoň čtvrt kila a poskytovala celých 80 kilokalorií. To přece dál neponeseme!

Nafiltrovali jsme vodu z řeky a už byla tma, tak jsme zalezli do stanu a konečně se natáhli. Byla to úleva a zároveň nám bylo pěkně mizerně. To nemohla být jenom únava. Grand Canyon si nám hrál s makovicí. Být v takovém místě, sami, nikde ani človíčka na mnoho kilometrů okolo a ta neuvěřitelná scenerie kolem, to s člověkem zamává. Začali jsme dokonce uvažovat, že zítra nebudeme pokračovat v cestě a zůstaneme den u řeky, abychom si odpočinuli. To bylo proti pravidlům, protože zítra jsme měli spát v jiném sektoru a mohlo by nás to stát pokutu a nepříjemnosti s rangery, ale v nouzi by se to dalo omluvit. Pak jsme ale rozhodnutí moudře odložili na ráno a usnuli jako zabití.

Trampoty se zvířátky

Probudili jsme se celkem osvěženi, tak jsme se rozhodli, že budeme pokračovat v cestě. Měli jsme vylézt zpátky podle potoka na Tonto Plateau a pokračovat na západ po Tonto Trail. Spát jsme tam pak mohli kdekoliv, ale nejbližší jistá voda byla v potoce Boucher Creek. Je to odsud asi 12 km, ale jak vylezeme na Tonto, tak skoro po rovině. Po cestě byl ještě Travertine Canyon, boční rokle zaříznutá do Tonto Plateau, kde podle mapy byl potok. Nebyl ale na oficiálním seznamu vodních zdrojů, tak bude asi vyschlý. Rozhodli jsme se tedy jít na Boucher Creek, ale jen v případě, pokud v Travertine Canyonu nebude voda.

Sbalili jsme tábor a vydali se podle potoka nahoru. Teď jsme si teprve užívali krásné scenerie, kterou jsme včera již neocenili. Úzká rokle potoka Hermit Creek byla na obou stranách ohraničena vysokými svislými útesy žuly Zoroaster a černé břidlice s barvitým jménem Vishnu Schist. V několika místech byly v potoce obrovské balvany, zjevně odtržené od útesu vysoko nahoře. Doufali jsme, že se nic neutrhne, dokud tu jsme.

Když jsme vystoupali na Tonto Platform, objevil se Hermit Camp, místo k táboření u potoka mezi opunciemi a několika stromy s malinkými listy. Tyto stromy zde byly vysazeny dávnými osadníky a prospektory, jmenují se cottonwood (bavlníkové dřevo), ale jsou pouze pro stín, nemají s bavlnou nic společného. Parková služba zde také umístila kompostující záchod. Asi je tu v sezóně víc lidí, teď tu ale nebyla ani noha. To je dobře, měli jsme tu naplánováno nocovat zítra před výstupem nahoru. Teď jsme jen využili záchodu na vyhození použitého toaletního papíru, který jsme doposud nashromáždili a nosili v batohu v igeliťáku. V Canyonu se nesmí toaleťák zahrabávat nebo pálit. Všechno, co neprošlo zažívacím systémem, se musí vynést ven. Přísná pravidla udržují často navštěvovanou oblast Grand Canyonu v relativně dobrém stavu.

Sestoupili jsme pár metrů k potoku doplnit vodu před další cestou. Shodili jsme batohy na kámen na břehu, vytáhli pytel s jídlem, snědli krajíc chleba a přičapli ke břehu s filtrem a lahvemi. Měli jsme vody dost už od řeky, tak doplnění trvalo jen pár minut. Když jsme se otočili k batohu, přeběhla kolem velká veverka. Posadila se na kámen a pokukovala po nás. Zakšical jsem na ni, protože není dobře, když se divoká zvířata nebojí lidí. Zvyknou si žebrat, pitomí lidé je krmí, zvířata si zvyknou na lidskou potravu, žerou odpadky a igelit a když je to rovnou nezabije, tak alespoň zapomenou jak hledat přirozenou potravu a zahynou v zimě, kdy tu tolik lidí není. Nic si ze mě ale nedělala, byla už naučená. Zběžně jsme prohlédli batohy, jestli nám něco neprovedla, zabalili jsme a na cestu. Vystoupali jsme od potoka na Tonto Plateau. Cestička se vinula mezi kaktusy, malé barevné ještěrky se míhaly po cestě, vykvetlé yuky stály jako strašáci na poli. Bylo docela teplo, mohli jsme jít jen v šortkách a tričku. Foukal sice chladný větřík, ale bylo to mnohem lepší než těch minus sedmnáct nahoře. Cesta se doklikatila k okraji vnitřní rokle, kde jsme měli nádherný výhled na řeku hluboko pod námi. Viděli jsme i na Hermit Rapids, kde jsme na dnešek tábořili.

Cesta se odklonila zpět od řeky a začala sestupovat do Travertine Canyonu. Výhled byl úchvatný - až moc úchvatný. Šlapali jsme podél samého okraje útesu, pod nohama propast. Na druhé straně Travertine Canyonu byl zrcadlový obraz toho, kde jsme teď šli. Vertikální stěna. A tím musíme vylézt! Snažil jsem se rozeznat, kudy tam vede stezka ven. Nebyla vidět. Začal jsem si intenzivně přát, aby byla v Travertine Canyonu voda a nemuseli jsme jít dál. Nebylo mi přáno. Potok byl suchý. Musíme na Boucher Creek.

Měli jsme hlad, a těšili se na chleba se sýrem. Vytáhli jsme pytel s jídlem a všimli si, že je v něm díra. To ta potvora veverka! Tři minuty jí stačily. Prokousala nylonový pytel a v něm igeliťák s chlebovými plackami, které jsme plánovali na zítra a pozítří na oběd. To bylo nemilé. Jíst jsme je nemohli, hlodavci v této oblasti jsou nositelé vážných chorob - starých osvědčených jako vzteklina a dýmějový mor a novinek jako Hanta virus. Udělali jsme inventuru potravin a zjistili, že máme na zbytek cesty dost i bez placek, když se trochu omezíme. Vyhlásili jsme tedy zákaz jedení gumových medvídků, abychom měli pozítří uhlohydráty na výstup a místo chleba jsme si uvařili „nouzovou polévku“, tedy bujónovou kostku, kterou vždy nosíme navíc.

Dojedli jsme a pustili se do posledních čtyř kilometrů cesty. Cesta ven z Travertine Canyonu nebyla tak zlá, jak vypadala z protější strany. Jen na jednom místě byla sesutá a muselo se kus vyšplhat ssutinami. To bylo zatím nejožehavější místo, které jsme museli překonat. Pod nohama se to drolilo a dolů by to byl opravdu dlouhý let. Vylezli jsme to a přemýšleli, jak to zítra slezeme zpátky. Dolů to jde vždycky hůř. Cesta pak vedla zpět blíž k řece, na kterou se nám nabídlo několik úžasných pohledů. Jednu chvíli se na ní dokonce objevilo několik lodiček. Jedna po druhé se spouštěly přes peřeje. To by se nám taky líbilo. Povolení k soukromé plavbě Grand Canyonem jsou však zamluvená na pět let dopředu a s organizovanou výpravou by se nám nechtělo.

Cesta v této části se zúžila a vedla po samém okraji útesu nad řekou, až jsme se zlobili, že to mohli vést přes planinu, a ne takhle šíleně. Ten výhled ale stál za to. Skoro. Pak se cesta odklonila od řeky a za chvíli jsme dorazili na Boucher Creek. Nebyli jsme ani zdaleka tak unavení, jako včera. Měli jsme ale starost, jak zítra zdoláme těch několik prekérních míst, ale trochu nás uklidňovalo, že už jsme to jednou prošli a nic horšího nás nečeká.

Našli jsme pěkné místo pro stan, a vybudovali tábor. Byli jsme nyní v nejvzdálenějším bodě naší cesty. Tohle byla opravdová divočina. Mnohem méně navštěvovaná než oblast Hermit Creek, ze které jsme přišli. Malebné údolí potoka Boucher Creek obklopovaly majestátní červené skály formace Redwall. A nikde človíčka.

Povečeřeli jsme a uložili se do stanu ke spánku. Po pár minutách jsem zaslechl venku nějaké harašení. Sedl jsem si a rozkoukával se ve tmě. Najednou zachrastila stanová celta a po stanu něco přeběhlo. Myška! Zastavila se na tyči. Viděl jsem její obrys prosvítat celtovinou. Bouchl jsem do tyče a myš utekla. Zase jsem si lehl a za několik okamžiků se ozvalo chroustání při zemi na druhé straně stanu. Bouchl jsem tam a chroustání ztichlo. Ale jen na moment, za chvilku tam byla zpátky. Bouchl jsem tam znova, ale zase se vrátila. Tak takhle to nepůjde, to bychom se nevyspali. „To se mě, potvoro, vůbec nebojíš?“, hartusil jsem polohlasně a našteloval se, abych na ni lépe mohl. Když začala zase chroustat, pěkně jsem ji přes celtu plesknul dlaní. To pomohlo. Asi si uvědomila, že to nestojí za to riziko, a my jsme mohli konečně usnout.

V noci jsme vylezli ze stanu se vyčurat, a když jsem se rozhlédl, údivem jsem se doprobudil. Tmavočervená skaliska Redwallu byla teď úplně bílá. Rozespalá Olga se na ně podívala a řekla: „Hele, on padal sníh!“. Nebyl to ale sníh, jen měsíc v úplňku obarvil skály svým světlem na bílo. Bylo to kouzelné. Připadali jsme si jako na jiné planetě.

Ráno jsme objevili, že nám myška vykousala díru do igelitu pod stanem. Žádná velká škoda. Snad jí to neublíží. Pravděpodobně si to jen odnesla na budování pelíšku.

Na planině Tonto

Vydali jsme se na zpáteční cestu. Dnes by to mělo být snadné, necelých 10 km na Hermit Camp. Jen přejít těch několik ožehavých míst. Když jsme bez problému přešli první prekérní oblast tak jsme si uvědomili, že si s námi včera Grand Canyon zase zahrál. Sami jsme se vystrašili! Cesta ve skutečnosti nebyla tak obtížná. Přicházeli jsme pomalu na elementární zásady cestování Canyonem: Soustředit se plně jen na několik kroků před sebou. Nekoukat při chůzi po vejrech. Když chceme obdivovat scenerii, tak zastavit. A hlavně se nesnažit vysledovat dopředu, kudy musíme projít. Terén, který vypadá z dálky neproniknutelný jde pak obvykle zdolat jednoduše.

Dodržování těchto pravidel nám velmi pomohlo a tak jsme za chvíli sestupovali do Travertine Canyonu. Ani jsme se tam nezastavili a pokračovali dál. Když jsme vystoupali ven, tak Olga najednou ukázala na stráň a zašeptala: „Vidíš? Kozy!“ Zastavili jsme a pořádně se podívali. Nebyly to kozy, ale pouštní velkorohé ovce, podobné muflonům (lat. Ovis canadensis). No to byla lahůdka. Žijí i v Oregonu, ale většinou na nepřístupných skaliskách a i v dalekohledu se nám vždycky jevily jen jako malé skvrnky. A tady si klidně okusují keříky padesát metrů od nás. Pozorovali jsme je hodnou chvíli až nám nakonec zmizely za okrajem skaliska Columbus Point.

Dorazili jsme k místu, odkud bylo opět vidět na řeku. Bylo už k polednímu, tak jsme se rozhodli zastavit, poobědvat, uvařit čaj a posedět a pokochat se tou krásou kolem. Viděli jsme další skupinu loděk sjíždět řeku a když jsme se ohlédli, tak jsme k našemu překvapení zjistili, že naše ovce obešly Columbus Point na tuto stranu a ještě se k nim jedna přidala. To bylo příliš dokonalé. Popíjeli jsme čaj, pozorovali ovce, dívali se na řeku a nic nám nescházelo. Pak jsme ještě vytáhli mapu a kompas a určovali chrámy a další formace, které byly odsud viditelné.

Na Hermit Creek už to bylo jen pár kroků, tak jsme dorazili brzy, postavili stan v zahrádce z opuncií a strávili zbytek odpoledne rozmlouváním s kaktusy, ještěrkami a velkým havranem, který posedával na skalisku opodál. Jelikož nám už otrnulo, tak jsme si začali pohrávat s nápadem, že bychom se pokusili sehnat ještě jedno povolení a jít popozítří znovu do „díry“, jak jsme začali Grand Canyonu důvěrně říkat. Definitivní rozhodnutí jsme odložili až jak se budeme cítit zítra po výstupu nahoru.

Výstup

Budík nás probudil o půl páté. Rychle jsme uvařili japonskou nudlovou polévku s řasami a vydali se na cestu ještě před úsvitem. Na čele jsme měli světýlka jako permoníci a pochodovali jsme po Tonto směrem k odbočce na Hermit Trail. Říkali jsme si: „Až dorazíme k pramenu Santa Maria, tak máme vyhráno!“ To nám ale bude ještě chvíli trvat.

Odbočili jsme na Hermit Trail a vystoupali přes Muav k úpatí útesu Redwall. Snědli pytlík medvídků, vypili litr vody a začali šplhat na Cathedral Stairs. To už se rozednilo a mohli jsme zhasnout svítilny. Šlo se nám dobře. Využívali jsme alpinistické techniky oddechového kroku, která se nám osvědčila na horách. Při každém kroku se plně natáhne koleno spodní nohy a na moment se strne. Celá váha těla spočívá na kostech jedné nohy, což umožní svalům na druhé noze na okamžik relaxovat. Dýchání je synchronizováno s krokem, počet vdechů na krok se však mění s nadmořskou výškou, strmostí cesty a váhou batohu. Tady jsem zaujal rytmus odpovídající svatebnímu pochodu. V hlavě mi začalo broukat: „Tá dam ta dá, tá dam ta dá, tá dam ta tá tam ta tá tam ta dá.“. No to mi scházelo. Nemohl jsem se toho zbavit a rytmus se mi měnit nechtělo.

Za chvilku byly Cathedral Stairs za námi. Zastavili jsme se na kopečku, kde jsme nechali mačky. Vyzvedli jsme je z „úschovny“, snědli krajíc chleba a vydali se na travers přes Supai. Nebylo ještě ani devět hodin.

Ani přechod přes Supai nám nenahnal tak, jak jsme očekávali. Všechny sesuvy jsme snadno přelezli, potkali skupinu lidí jdoucí dolů - první lidské bytosti za tři dny a za chvíli se před námi objevil přístřešek u pramene Santa Maria. Bylo jedenáct. To jsme nečekali ani ve snu, že sem dorazíme tak brzo. Uvařili jsme oběd v přístřešku, protože foukal silný vítr a taky se ochladilo, jak jsme stoupali k okraji. Museli jsme však vystoupat ještě dalších 550 m výšky.

Opustili jsme Supai a procházeli břidlicí Hermit. Tady jsme začali potkávat turisty, kteří byli jen na jednodenním výletu. Byli všichni nápadně čistí a zcela nepřipravení na tvrdé podmínky v Canyonu. Jeden pár, který se už vracel nahoru, neměl s sebou nic, jen prázdnou lahev od minerálky. Nabídli jsme jim vodu. Měli jsme dost, v poušti máme vždycky rezervu. Odmítli. Asi jsme nevzbuzovali po čtyřech dnech v divočině důvěru. Špinaví, zvláštně postrojení, s obrovskými batohy, planoucíma očima a divným přízvukem. Já bych si od nás taky nic nevzal.

Poslední dva kilometry trvaly jako obvykle nejdéle. Dojedli jsme všechny medvídky, objevili zkamenělé stopy prehistorických ještěrů v pískovci Coconino a konečně se objevilo parkoviště a naše vozidlo. Vylezli jsme! Zdolali jsme Grand Canyon! Byly jen tři hodiny a ani jsme nebyli moc unavení. To není špatné pro lidi našeho věku, zvlášť když se vezme do úvahy, že Olga byla ve škole permanentně osvobozená od tělocviku a já jsem na hřišti nikdy nedoběhl ani kilometr.

Znovu do kaňonu

V tuto chvíli už nám bylo jasné, že jsme ještě „díry“ neměli dost. Rozhodli jsme se, že zítřek strávíme na okraji, dokoupíme potraviny, vypereme si ve veřejné prádelně a pokusíme se získat povolení ještě na jeden sestup do Canyonu. Tentokrát jsme chtěli udělat okruh v oblasti Corridoru. Doufali jsme, že ačkoliv to nebude tak neposkvrněná divočina jako na Hermit Trail, tak se to vyrovná pokud možno ještě úchvatnější scenerií. A taky jsme chtěli něco snadnějšího, abychom mohli víc relaxovat.

Koupili jsme tedy rovnou dvě noci v Seven Mile Lodge, a strávili den přípravou na druhý sestup. V kanceláři parkové služby nám slečna ranger sdělila, že povolení je k dispozici. Dole u Phantom Ranch bude asi patnáct stanů a na tábořišti Indian Garden na Tonto Plateau asi pět. To se nám zdálo přijatelné, tak jsme to vzali. Zjistili jsme také, že ráno v šest jede autobus z parkové vesničky na start Kaibab Trail, kterou jsme chtěli jít dolů. To bylo šikovné. Mohli jsme auto nechat ve vesničce u konce Bright Angel Trail, kterou pak vylezeme, a jet na start Kaibab Trail autobusem.

Jeli jsme ještě, jako obvykle, prozkoumat začátek trasy. Kaibab Trail začíná na Yaki Point, jedné z nejlepších vyhlídek na Grand Canyon. Vyšli jsme na vyhlídku a obhlíželi naši plánovanou trasu, která se klikatila v propasti pod námi. Byli bychom se zdrželi déle, ale zastavil zde autobus a z něj se vyhrnulo hejno hlučných Poláků. Zcela zaplavili vyhlídku. Jeden seladon s videokamerou v ruce nás rezolutně vytlačil od zábradlí, vysvětlujíce (polsky!), že zde bude filmovat a nastrčil tam svou nákladně, ale nevkusně oblečenou společnici. Znechuceni tou neomaleností jsme zatajili náš slovanský původ a odešli.

Opodál byla ohrada s mulami, ke které jsem samozřejmě hned Olgu zatáhl. Jedna k nám přišla. Hladili jsme ji, ale líbilo se jí to jen od Olgy. Když jsem ji pohladil já, tak stáhla uši dozadu a začala mi žrát rukáv u bundy.

Stezka Kaibab

Ráno jsme nechali auto ve vesničce a přejeli autobusem na start Kaibab Trail. Kaibab Trail je mezi stezkami v Grand Canyonu unikátní. Jako jediná nevede roklí potoka, ale po hřebeni, s nádherným výhledem na všechny strany. Je to také nejkratší cesta k řece, pouhých 10 km, a tedy velmi strmá. Hned jak jsme se po ní pustili, tak jsme viděli, že bude mnohem snazší než Hermit Trail. Relativně široká, prostá kamenů, velmi zřetelná daleko dopředu. Jediným problémem byla tlustá vrstva jemného prachu a sem tam nějaký mulinec.

Nemuseli jsme se tedy tak soustředit na cestu a mohli si užívat výhledu na nejznámější formace v Canyonu - Cheops Pyramid, Vishnu Temple a Wotan's Throne. Jelikož se šlo po hřebenu, tak se hůře určovalo, ve které geologické vrstvě jsme. Nebylo však pochyb když jsme sestoupili skrz Redwall a dorazili na Tonto Plateau.

Cestou jsme potkali několik skupin lidí a několik mulových procesí nesoucích buď turisty nebo náklad na Phantom Ranch. Muly znaly cestu dobře, soudě podle toho, že wrangler na první mule jednoho nákladního procesí za jízdy spal.

Vnitřní rokle Colorada byla v této oblasti hlubší a širší než u Hermit Creek. Seběhli jsme to však za chvilku a přešli visutý most přes řeku na tábořiště u Phantom Ranch. Bylo teprve krátce po poledni.

Utábořili jsme se pod skaliskem porostlým kaktusy, uložili potraviny do kovové schránky, které byly k dispozici na tábořišti a šli se podívat po okolí. Okoukli jsme z venku Phantom Ranch, šli se podívat na 1500 let staré zbytky obydlí indiánů Anasazi a vrátili se do tábora. Po zkušenostech s veverkou a myší jsme se dlouho neodvážili nechat tábor bez dozoru i když jídlo bylo dobře zajištěno.

V táboře nám zatím přibyli sousedi, dvojice asi našeho věku. Vzbudili naši pozornost, protože měli vybalené neuvěřitelné množství věcí. Myslel jsem, že si něco nechali poslat mulou, protože mi připadalo nemožné, aby to sem všechno sami přinesli. Měli i skleněnou lahev s ovocnou šťávou! Dali jsme se s nimi do řeči. Byli z Detroitu a skutečně to sem všechno dotáhli na zádech. Pěkně je to odrovnalo, on měl nohy samý puchýř, sháněl náplasti. Taky se ptali, jestli se tu dají koupit nějaké sladkosti a sušenky, že mají málo. To nevím, co v těch pytlích měli, když jim chyběly takové základní věci. Poslali jsme je na ranč, tam by měli mít něco na prodej.

Indiánská zahrádka

Zvířátka nás v noci nechala na pokoji, tak jsme si přispali a pozdě dopoledne se vydali na cestu. Měli jsme to jen 7,5 km na Indian Garden, tábořiště na Bright Angel Trail. Nejprve jsme šli dva kilometry podél řeky, pak se cesta stočila a stoupala podle potoka na Tonto Plateau. Podle cesty jsme občas viděli potrubí vodovodu, který vede ze severního okraje napříč Canyonem do parkové vesničky. To musel být docela projekt to tady v tom terénu stavět. Nic jiného jim ale nezbylo, na jižním okraji voda není a dříve se tam všechna musela dovážet vlakem.

Na Indian Garden bylo víc lidí, než jsme čekali. Našli jsme místo na stan poblíž kohoutku na vodu. Bylo to centrum aktivity v táboře, tak jsme měli po zbytek dne o zábavu postaráno. Nejprve se ozval jekot slečny, tábořící naproti. Vyskočila na lavičku a rezolutně přemlouvala svého společníka, že musí přestěhovat stan, že ona tam spát nemůže. Myslel jsem, že viděla alespoň chřestýše nebo skorpiona, ale vyšlo najevo, že tam jen přeběhla malá pouštní myška. Nakonec ji uklidnil, ona pomalu slezla z lavičky a na stěhování dále netrvala. Moc by jí to stejně nepomohlo. Kolem našeho stanu běhalo myší několik, občas některá vyběhla na balvan a valila na nás velké oči. Mňoukal jsem na ně, aby si uvědomily, že s námi nejsou žádné žerty.

Na druhé straně stanoval samotný chlapík, kterému zjevně scházela společnost. Když se objevila skupina studentů, tři kluci a tři holky, tak nemařil žádný čas. Když přišly holky pro vodu, hned se k nim přitočil a bez otálení se zeptal: „A to vy s těma klukama jako chodíte?“ Nemohli jsme se udržet smíchy. Asi řekly, že jo, protože se zklamaně vrátil ke svému stanu.

Táboření mu taky moc nešlo. Nejdřív si nechal nezajištěný batoh a jídlo na zemi a odešel pryč, což mu vyneslo kázání od rangera. Pak do tábora přišly čtyři srnky. Něco se jim snažil házet. Nevšímaly si toho. Když odešly, volal na nás: „Zkoušel jsem, jestli by si daly klobásu. Hm, asi ne. Voni stejně tady nechtěj, aby se nic krmilo, ale hádám, že to každej dělá“. Jo, srnkám klobásu, to určitě. Dali jsme mu přednášku o škodlivosti krmení divokých zvířat. Minulý měsíc museli na Phantom Ranch zastřelit patnáct zubožených srnek. Pitvou zjistili, že měly žaludky tak zacpané igelitem, že nemohly trávit a umíraly hlady, i když se dostatečně napásly. Nevím ale, kolik mu z toho zůstalo v hlavě.

K večeru dorazili zdola naši sousedi ze včerejška. Paní si to hned přihasila a začala si mýt pod kohoutkem vlasy. Voda tekla hrozně studená, tak se mi jí zželelo a nabídl jsem, že jí ohřeju misku vody, aby si alespoň mohla pořádně opláchnout šampon. Hrdinně odmítla, ale její partner požádal, jestli by si u nás mohli uvařit vodu na večeři, že jim došlo palivo do vařiče. Přinesl si kotlík s vodou a držel ucho v obrovských kleštích, aby ho pak nepálilo. No to bylo moc! Dvoukilové kombinačky táhne, ale dost paliva, náplastě a sušenky na cestu si neveme. Byl to hrozný matěj. Chtěl od nás ještě koupit palivo na ráno, ale náš benzín mu nebyl do jeho plynového vařiče nic platný.

Chtěli jsme se ráno na cestě vyhnout společnosti takových umělců, tak jsme vstali ve čtyři a vydali se nahoru dlouho před úsvitem při světle svítilen. Nasadili jsme ostré tempo a před devátou byli skoro nahoře. Pár metrů před vrcholem jsme u cesty spatřili nápis vyrytý do skály: „Čechy“. A o kus dál: „Morava“. Zatajil se mi dech a udělalo špatně od žaludku. Viděli jsme občasné známky vandalismu už předtím, ale většinou jen na člověkem vytvořených konstrukcích. Neurvalé zohavení tak majestátního přírodního útvaru bylo na nás moc. Parková služba to sice do dvou dnů odstraní, ale bohužel i s lišejníky, které se na skále vytvářely po staletí.

Na posledním kousku cesty jsme začali potkávat turisty, kteří se po ránu vydali na procházku. Vypadali jsme asi mohutně, protože si nás dva načinčaní Němci začali natáčet na video.

Dorazili jsme k vozidlu a s nelibostí zjistili, že máme naprasklé přední sklo. Zjevně to byl opožděný následek ostrostřelby z kamionů v Blue Mountains.

Vzájemně jsme se ujistili, že potřetí už dolů jít nechceme. Nachodili jsme v Grand Canyonu celkem 100 km a nastoupali a naklesali 3 km výškového rozdílu. Sbalili jsme a vydali se na zpáteční cestu do rezervace Navajo. Cestou jsme zastavili na indiánském tržišti. Prohlíželi jsme si jejich proslulé tapiserie. Byly krásné, ale stály 800 až 2000 dolarů. Olga si tedy koupila alespoň dva pěkné stříbrné prstýnky s malachitem a růžovým krystalem po 12 dolarech. Ubytovali jsme se opět v Anasazi Inn a zajeli do indiánské samoobslužné prádelny vyprat. Byli jsme tam jediné bledé tváře. Indiánské děti se proháněly kolem. Všimli jsme si, že indiáni jezdící do prádelny měli pěkná zánovní auta. Asi se jim tu zas tak špatně nevede.

Následující den jsme posnídali v indiánské restauraci výbornou Kojotí omeletu, tedy omeletu s omáčkou z ostrých papriček. Měli také kaktusovou omeletu z opuncií, ale to bychom si připadali jako lidožrouti, když jsme se s kaktusy dole v Grand Canyonu tak kamarádili.

Po snídani jsme odjeli směrem k Vermilion Cliffs. Šli jsme na jednodenní výlet podle řeky Colorado. Řeka byla plná pstruhů. Když jsme obědvali na kameni u řeky, jeden k nám připlaval a vystrčil tlamičku z vody jako zlatá rybka, co plní tři přání. Hodil jsem mu drobeček chleba, ale hned jsem si připadal jako ten pitomec, co krmil v Grand Canyonu srnky klobásou.

Na parkovišti jsem se dal do řeči s ošlehaným zálesákem, který vypadal jako filmový herec. Vylezlo z něj, že se jmenuje Plihal a jeho prarodiče byli z Čech.

Dali jsme se na cestu k domovu. Za soumraku jsme dorazili do Utahu. Zítra jsme chtěli ještě využít naší parkové permanentky a podívat se do národního parku Zion.

Národní park Zion

Cesta k parku byla neobyčejně malebná, polopoušť s rozmanitými barevnámi skalami, porostlá malými borovičkami. Podél cesty se občas pásly srnky. Projeli jsme dlouhým tunelem a krkolomnou silnicí sestoupali do údolí řeky Virgin River. Všude kolem nás byly majestátní skalní útvary. Vertikální pískovcové stěny se vypínaly až 800 metrů nad řekou. Šli jsme se podívat na začátek největší atrakce parku, soutěsky Zion Narrows. Průchod soutěskou však vyžadoval brodění ledovou vodou, mnohdy až po krk. Na to ještě nebylo dost teplo, tak jsme se raději vydali na stezku, která se klikatila po skále nahoru na vyhlídku na údolí. Vystoupali jsme asi 500 metrů výšky na sedlo. Trasa tam ještě pokračovala na vrchol, ale byla po šikmé hladké stěně, opatřené řetězy. Řekli jsme si, že už jsme měli krkolomných výstupů dost a pokračovali jsme místo toho po jiné stezce do odlehlejší části parku. Byli jsme tam sami. Místy byl sníh, tak jsme zkoumali, jestli neuvidíme stopy pumy, které jsou v tomto parku celkem hojné. Po pumách však ani památky. Jsou velmi plaché. Bylo už pozdě, tak jsme se otočili k návratu.

Navečeřeli jsme se u auta a odjeli přenocovat do města Cedar City. V motelu jsme pustili předpověď počasí. Hlásili, že ve východním Oregonu je sněhová bouře. Rozhodli jsme se, že domů pojedeme raději přes Nevadu a Californii. Tak se vyhneme Blue Mountains a pojedeme novou cestou.

Ráno jsme přejeli do Nevady do vesnice Panaca, což jsme samozřejmě začali vyslovovat „paňáca“ a dumali o původu toho jména. Jeli jsme pouští asi 150 km na sever, pak se pustili na západ po federální silnici číslo 50. Cedule hlásila: Nejosamělejší silnice v Americe. A nekecali. Po dvou stech kilometrech horami jsme přijeli do prvního městečka - Eureka. Zde byla další cedule: Nejosamělejší městečko na nejosamělejší silnici v Americe. Pak následovalo dalších tři sta kilometrů horami. Hory tam byly velmi krásné, umínili jsme si, že si sem někdy uděláme výpravu. Bude ale důležité vybrat pravý čas, v zimě je tu třeskutá zima, v létě pekelné horko a žádná voda.

K večeru jsme dorazili do města Reno, druhého největšího centra hazardu v Nevadě po Las Vegas. Vítalo nás nápisem: Reno, největší malé městečko na světě. Zašli jsme do casina na večeři. Casina jsou proslulá výborným laciným jídlem a pitím, protože chtějí přilákat hráče. Většina jídel byla ale s masem, hazardní hráči asi nejsou vegetariáni. Nakonec jsme objevili v jedné restauraci vegetariánský hamburger, tak jsme si ho dali. Přinesli toho hromadu a bylo to moc dobré. Pak jsme prosázeli ve video pokeru celé dva dolary a vrátili se do motelu. Byli jsme už nacestovaní a chtělo se nám domů. Měli jsme před sebou ještě přes tisíc kilometrů, ale chtěli jsme se to pokusit za zítřek srazit.

Vyjeli jsme tedy brzy přes pohoří Sierra Nevada, okolo sopek Lassen Peak a Mount Shasta. Přejeli jsme pohoří Siskiyou a zbývalo jen 450 km po dálnici číslo 5 Oregonem. V devět večer jsme byli šťastně doma. Bylo to krásné dobrodružství na které budeme dlouho vzpomínat.